Zkusme odolat…

Marek Řezanka 

 

Pohled na naši společnost vyvolává čím dál větší obavy. Tím výraznější, čím více se mainstreamová média tvářejí, že je naše společnost skvěle sjednocena na „straně pravdy“ – a ty, kteří mají jiné názory, za občany snad nepokládají. Z médií se tak ani na malý okamžik nedozvíme, že naše společnost brutálně rozdělena je – a to právě médii, vrcholnými politickými představiteli a těmi, kteří s vládnoucí moci jakkoli kooperují.

 

Demokracie s kosmetickou vadou

 

 Neustále je nám opakováno, že žádné totalitní trendy zde nejsou – a že naše „demokracie“ konečně krásně rozkvétá. Jak by dodal Karel Kryl – s kosmetickou vadou.

 Nacházíme se v době, kdy je nám doporučováno volit stávajících pět vládních stran s tím, že opozice je „belzezub“. Místo diskuse se prosadilo házení vajec, urážení opozičních politiků za mediálních honů na ně – a na Slovensku byl již překročen pomyslný Rubikon v podobě pokusu o atentát na pro jisté kruhy nepohodlného premiéra.

 Čím dál více lidí se propadá do horší ekonomické a sociální situace s tím, že kromě sociálních práv je těmto lidem ruku v ruce se zavedením novodobé cenzury upíráno i právo svobody slova. Akademici s „nevhodnými“ názory jsou ze svých pozic propouštění. O místo se pak musí bát zejména ti, jejichž veřejně sdílené názory nejsou vládní garnituře po chuti.

Naše společnost je nebývale rozeštvaná a rozdělena na „elitáře“ a „bezprávné“, kteří nemají nikde zastání.  

 

 Mládí vpřed – staří vřed?

 

V této atmosféře se nechal Petr Pavel slyšet, že by umožnil mladým lidem dříve volit:

„Já bych byl pro. Myslím, že nic špatného by nepřineslo, kdybychom ten věk na šestnáct let snížili. Dnešní mladí mají rozhled, který jsme my neměli ani ve dvaceti.“

Zde lze panu Pavlovi velmi jednoduše oponovat: Neměli bychom přehlížet trend posledních patnácti let, kdy mladí lidé ztrácejí schopnost porozumět psanému textu – a kdy ztrácejí i svou identitu a odolnost vůči vnějším tlakům. Jsou náchylnější k psychickým problémům a sebevraždám, a jejich celkový rozhled je v průměru žalostný. Někteří si nejsou jisti ani svým pohlavím. Jsou náchylnější k ovládání, lehčeji propadají návykovým látkám než jejich dospělí spoluobčané. Skutečně chceme, aby takoví lidé rozhodovali o naší společné budoucnosti již v 16 letech?

 Nabízí se jediný argument, proč tak učinit: Aby se stávající moc mohla udržet u vlády.

 Petr Pavel však šel ve svých výrocích dále:

„Řekněme si upřímně, že by někteří dospělí asi volební právo ani mít neměli. Ale proč ho komukoli upírat.“ 

 Jistě, pan Pavel může tvrdit, že se jednalo o vtip či nadsázku – ale osobně v těchto jeho slovech spatřuji nebezpečný útok na naše občanská práva, konkrétně na právo svobodné volby.

 

 Ztracená generace bez identity a hodnot

 

 Vraťme se však ještě chvíli k nejmladší generaci. Je to právě ona, která je od nejútlejšího věku zatížena působením moderních komunikačních technologií (mobilní telefony, tablety, počítače). Tato generace ztrácí kontakt s tištěnými knihami – mnohdy i na školách, kdy jsou učebnice nahrazeny digitálními médii. V rodinách tyto děti často nemají jasně rozdělené kompetence – a jsou již od nejútlejšího věku zatahovány do rozhodovacích procesů dospělých, které jim nepříslušejí. Je tak naprosto zničen model, který je založen na úměře – že čím jsou menší povinnosti, tím méně je také práv a kompetencí. Současná mladá generace naopak mnohdy vyrůstá v představě, že může mít k dispozici maximum práv za současné aplikace co nejméně povinností. Taková cesta je zhoubná.

 Za devastující lze rovněž označit trend indoktrinace českého školství – která cílí zejména na nejmladší generace.

 Kam se jako společnost ubíráme? K modelu, kdy zideologizovaná mládež bude volit ty, o nichž bude informována, že jsou „ti správní“. Kdo bude zastávat jiné stanovisko, bude z debaty vyloučen jako někdo „méněcenný“ – jako občan horší kategorie. Tento trend není možné nazvat jinak než přízviskem „totalitní“.

 Školy budou produkovat davy „uvědomělých“, kteří vám budou tvrdit, jak moc se zasazují o životní prostředí, ale bude jim současně úplně jedno, kolik například netopýrů padne za oběť větrným elektrárnám nebo kolik se vykácí lesů s prastarými stromy – jak jinak než ve jménu přírody.  

 Tito „uvědomělí“ se budou prohlašovat za čistokrevné demokraty, ale při první příležitosti oslaví útok na svého oponenta – a dokonce i ten fyzický.

 Není nic snazšího, než si toto ospravedlnit tím, že odpůrce je ponížen na méně než člověka. Řekne se, že společnost je jednotná – a ti, kdo se vzpouzejí, jsou „verbež“, „podlidi“, někdo, koho je možné likvidovat – nejprve profesně – a následně klidně i fyzicky.

 

 Od „prasat“ ke „spodině“, aneb jde nám už úplně o vše…

  

 V tomto kontextu je záhodno připomenout si slova Jana Hřebejka o „rudých a hnědých prasatech, která táhnou Miloše zemana na Hrad“.  

Magda Vašáryová v říjnu 2023 nedokázala přijmout výsledek demokratických voleb na Slovensku:

„Uvidíme, nakoľko sa stotožnili s hľadaním voličov medzi nesystémovými voličmi alebo vyslovene spodinou.“ 

 Přesně takovéto výroky ale legitimizují násilí – a z části občanů vytvářejí terče pro nenávistné fanatiky.

Dne 26. 10. 2021 jsem publikoval stať „Uhnilé pilíře demokracie, Aneb obyčejný fašismus“. V závěru svého pojednání jsem napsal: „Toto jsou projevy ryzího nenávistného fašismu. Toto není kritika, toto je vulgární hnůj. Je to projev velice nemocné společnosti, respektive jejích institucí, na nichž má stát demokratické zřízení. To je ale na kapačkách a v kómatu.

 Nejhorší je, že se proti výše popsanému stavu většina národa nedokáže adekvátně vzbouřit – a dát najevo, že tudy se ubírat nehodlá. Neboť po hnědé či černé dojde k jedinému: K válce.“

Viz

Od publikace této stati uběhlo téměř pět let. Válku tu již skutečně máme. Je tristní a skličující, kam jsme se mezitím posunuli. Zkusme se tomuto směřování vzepřít, jakkoli je takový úkol nesnadný. Musíme si však uvědomit, že nám jde úplně o vše, o samu podstatu našeho bytí.  

 

Mají nás za spodinu...

Raší a kvete plno nenávisti.

Kdo nejde s proudem, zášť a posměch sklidí.

Vládu prý nectí jen „zlí komunisti“.

Vláda svou loď prý jedinečně řídí:

Tak, že již míří na útesy přídí.

Říci to nahlas, ihned na nás ječí,

že jsme ti špatní. Že jsme rozvraceči.

Diskusi sekta „správných“ nenávidí.

Jak se má volit, mají děsnou péči:

Za spodinu nás mají „lepší lidi“.

Společnost se nám názorově čistí.

V Německu tohle zažívali židi:

Berou nám práva. Brzy leckdo zjistí,

že stojí mimo a nic nepořídí.

Vyhazov z práce. Totalita třídí:

Jedni jsou mocní, druzí v prachu klečí.

Sdělit svůj názor značí nebezpečí.

Máme-li „špatný“, čmuchal vmžiku slídí.

Vládnou jen strach a atmosféra křeči:

Za spodinu nás mají „lepší lidi“.

Když dojdou slova, kulku volí jistí.

Za novináře mnohý z nás se stydí.

Dělají hony, praví Antikristi.

Velikostně jsou menší nežli „pidi“.

Kam s nimi jdeme, kdekdo snad již vidí:

Indoktrinací se vřed nevyléčí,

naopak roste, zabraňuje řeči.

Fanatik hřímá. Úderky si zřídí.

Nechtějme vlkům sloužit za jehněčí:

Za spodinu nás mají „lepší lidi“.

Odporné časy: Slaví donašeči.

Debata nezní. Jen povely k zteči.

Renegát, kacíř, po pravdě se pídí.

A spoustu nul za žlaby vládě vděčí:

Za spodinu nás mají „lepší lidi“...